Historie

Proč nás zajímá právě zcela zničený kostelní areál v hustém lese?
Skutečně pohádkový příběh tohoto výjimečného místa si můžete přečíst zde.

Nový začátek: První zázrak

Píše se rok 1669 a podkovář Bartholomäus Fick z Veschekunu (Vysočany) přišel o zrak. Nejprve byl pět let slepý na jedno oko, poté čtyři roky na obě. Žádný lék nepomohl, žádná léčba nepřinesla úlevu. Zoufalství narůstalo – a nakonec mu zbyla už jen víra.
Bartholomäus se modlil a prosil o pomoc – a měl sen: měl navštívit tři boží domy a přinést oběť. Nechal se tedy vést svou ženou Catharinou. Putoval ke kapli sv. Wolfganga v Hajdu (Bor), ke kapli sv. Petra a Pavla ve Speierlingu (Skviřín) a nakonec ke kapli sv. Štěpána v Godruschi (Jadruž). Ale nic se nestalo. Jeho slepota zůstala.
Poté měl druhé vidění: zchátralá kaple v divočině. Dříve svaté místo, nyní zcela zničené a zarostlé vysokými stromy. Místní jí říkali jen „zpustošená kaple“. Bartholomäus požádal svou ženu, aby ho tam zavedla – ale váhala. Až po několikanásobném naléhání vzala jeho hůl a vedla ho lesem.
V ruinách padl na kolena a modlil se s poslední nadějí. Ale zůstal slepý. Požádal svou ženu, aby přinesla vodu – vzpomněl si totiž na studánku v blízkosti, nazývanou „Grasmagd“ (Dívčí pramen). Ani po dlouhém hledání ji nenašli. Bartholomäus začal sám kopat v zemi. Brzy ucítil vlhkost – vytryskl pramen čerstvé vody.
Napil se, omyl se a vrátil se zpět do kaple. Tam, mezi zřícenými zdmi, začal vidět světlo. Po osmi dnech se znovu vrátil, znovu se modlil, znovu se omyl vodou – a otevřel oči. Znovu viděl.
Zázrak byl v roce 1671 dosvědčen farářem a purkmistrem z Pfraumbergu (Přimda) a písemně zaznamenán – s poznámkou, že tisíce lidí tento příběh slyšely nebo Bartholomäa osobně viděly.

Obnova

Zhruba ve stejné době trápily pfraumbergského hostinského Sebalda Hopffera, původem ze Schönsee v Horní Falci, několik dní nesnesitelné bolesti hlavy a očí. Měl strach, že přijde o zrak. Žádný lékař ani lék mu nepomohl.
Když se Hopffer dozvěděl o zázračném uzdravení Bartholomäa Ficka, získal novou naději. V zoufalství slíbil, že také vykoná pouť ke kapli a přinese oběť, pokud se uzdraví. Protože už v té době nemohl chodit, nechal se na místo v lese dovézt vozem.
U zchátralé kaple poklekl, zbožně se modlil a omyl se pramenitou vodou. V tu chvíli ustoupila bodavá bolest hlavy i očí. Bez další lékařské pomoci se Sebald Hopffer zcela uzdravil.
Z vděčnosti pověřil Hopffer pfraumbergského Hanse Richtera, aby malou vodní prohlubeň rozšířil. Když Richter začal kopat, objevil se větší pramen, který začal vydatně téct. Hopffer nechal pramen ohradit plotem, aby ho chránil.
Zpráva o tomto druhém zázraku se zjevně rychle rozšířila. Denně přicházeli nemocní – někdy i z velké dálky – ke kapli a ke studánce s nadějí na uzdravení. Mezi poutníky byli duchovní, šlechtici i nekatoličtí návštěvníci. A denně jich přibývalo.
Narůstající příliv poutníků nakonec přiměl tehdejšího majitele panství, říšského hraběte Georga Maximiliana z Lindela, aby v roce 1670 financoval obnovu zříceného kostela.

Duchovní kotva

Od roku 1670 vznikal na tehdejší dobu nezvykle velký kostel. Kolem něj vyrostla malá osada se šesti domy, včetně hostince a poustevny. Poutě zřejmě přetrvaly mnoho let. Zázračná uzdravení jsou písemně doložena až do roku 1764.
V roce 1778 udělil papež Pius VI. sedmiletý plnomocný odpustek, pokud kněz v kostele sv. Apoleny sloužil mši za zesnulého.

Druhé zničení

Už kolem roku 1935 hrozil kostel zřícením. Každoroční svatodušní pouť s mší se v té době konala před kostelem.
Po vyhnání německého obyvatelstva ztratil až do roku 1946 obývaný kraj svůj význam. Mezi lety 1950 a 1958 byly kostel i domy zjevně zničeny.

Nový začátek

Nechceme jen nečinně přihlížet dalšímu chátrání. Tato cenná kulturní památka musí být zachována pro budoucí generace a má sloužit jako místo ztišení i těm, kteří přijdou po nás.